Konec konců, tenhle blog jsem připravila já, piplala ho a starala se o něj v době, kdy jste vy po něm ani nevzdechly. I přesto mě neustále napadáte, že mě pentagram nikdy nezajímal. Tak aby bylo jasno, zajímal.
Ale teď mi jedna session do roka s nezávazným popovídáním s vámi mi bohatě stačí a to už docela dlouho. Zhruba od doby, kdy jste vy na nějaký to družení pentagramu totálně sraly.
Abych byla trochu konkrétní: Adekjo, kromě chlastaček zahrnujících mediky si nepamatuju, že by ses nějak hrnula do akcí, který jsme s bejvalým pentagramem navštěvovaly naprosto běžně. A to jsem těch koncertů Klobouku dolů vymetla docela dost. Nabízet zábavu ale nemělo smysl.
Iris, pamatuješ, jaks mi srdceryvně tvrdila, jak jsou Silverstry se mnou super? Kvůli tobě jsem se snažila jako kretén vymyslet to tak, abysme ho mohly trávit spolu, i když jsem si našla kluka a chtěla ho trávit s ním. Nebylo to pro tebe ale dost dobrý ani na to, abys mi řekla, že tě to tenkrát nebavilo a že už ho se mnou trávit nechceš. Jo a mimochodem, díky, že ses přišla podívat na naše koťata, což byla jedna z nejdůležitějších věcí, která mi v životě stala.
To jsem tenkrát myslela trochu jinak, každopádně za poslední rok a kus jsem musela všechno změnit. Teď už vás nepotřebuju a to proto, že na vašem místě každodenního života jsou jiní lidé. Po dlouhý době jsem se tak nemusela trápit myšlenkami na kamarády až doteď.
Nikdy jsem vám neřekla křivý slovo za to, že jste na pentagram nebo na mě kašlaly. Nebyla jsem na vás hnusná, nepsala vám sáhodlouhý maily ani neměnila název tohohle blogu (mimochodem dokonale vystihoval podstatu naší soudržnosti: "Pentagram-GLP"). A nikdy jsem neřekla, že vás nechci už v životě vidět, i když i to na mě házíte. Řekla jsem jen to, že teď už mi vyhovuje se s vámi scházet občas. Tak mi to vyhovuje a nechci sedět mezi vámi, kývat hlavou a dělat nejlepší kámošku.
Váš názor je vaše věc, respektuju ho a nemám s ním problém. Ale to, co tady předvádíte posledních pár týdnu, nezapomenu.
Nejste ani horší, ale ani lepší, než já nebo kdokoliv jiný. Možná by bylo hezké si na to občas vzpomenout, že?
10 komentářů:
Teda Arty, s posledním odstavcem naprosto souhlasim :) a myslim, že to pojme i to, když řeknu, že zbytek jsou pěkný sračky. Neřikam, že bez reálnýho jádra - ale tak je to i u Tebe, chápeš? Možná jsme na Tebe hnusný, říkáme proti Tobě spoustu "křivých slov", jak s oblibou píšeš, ale zkus si uvědomit, že na dně těch našich sraček je pravděpodobně něco, co nás k tomu nutí. To jen tak na okraj.
Musim říct, že mě tvé vzteklé dětské křičení do světa už nebolí a dokonce už mě přestává úplně zajímat. Jen si říkám a říkat nepřestanu: co a kdo Ti to udělali, že v sobě máš tolik neklidu? Ach, Arty. Hezké sny s koťaty.
Já už se jenom směju. Směju se, ať už si dokážete nebo nedokážete představit jestli je to ironie nebo pravda.
Jsem blázen! Blázen z toho všeho! Stejně to nevydržíte a přečtete si tenhle komentář, tak si nemyslete dřív než ho dočtete, to se zbytečně unavíte, haha, hroutí se světy a povstávají nové...Jsem moralista ve všech ohledech, lhář a zamlženec, to bylo jasné už od začátku, takže nikoho nemůže překvapit, když tady vybleju ještě pár slov. Dělám to proto, aby se mi ulevilo. Proč? Poučila jsem se, že s hnisem v sobě se žít nedá, haha.
A důstojné mlčení! Mučednické trpění? Kdo by mi za to stál to není ten, koho jsem nechala už jít si vlastní cestou. Haha.
Takže jak byla ta pohádka? Všechno se to v hrnečku vařilo a vařilo, žádné křivé slovo z něho neuniklo a tak nikdo nevěděl, že se to pálí. A teď se poklička sundala a místo kaše se vyvalil jen puch znisaných ran. Teď už jenom hledáme viníka. A kdopak to je? Je to hrneček, který všechno statečně vydržel, vinen? Ta léta křivd! Je vina na straně toho pod pokličku nekoukal? Tak ho potrestejme! Třeba tím, že mu už nikdy pod pokličku nahlédnout nedáme i kdyby chtěl! Haha, to je škoda, že už to vzdal, byla to ohromná zábava cítít se odkopnutě, když jste si představovali tu pomstu, která jednou přijde.
Jaké je z toho poučení? S hnisem v sobě se nedá žít! Hnis ten se musí blít! Je pozdě něco utírat, protože se tnulo do živého a to špatně srůstá... a nikdo nikoho neželí ani nepotřebuje a už vůbec se nikdo nepotřebuje před nikým ospravedlňovat a to se demonstruje tou spoustou slov.
Píšu blbosti a dobře se u toho bavím, což se tady stává oblíbenou kratochvílí. Proč ne? Až se hnis a zvratky vyvětrají třeba bude zase čistý vzduch...
Mám jednu věc a tu dělám ještě raději, já strašně ráda sleduju příběhy se špatným koncem.
Takže, přidejte ještě nějaké hřebíčky do rakvičky, prosím, nemůžu se dočkat.
Nikdy bych nečekala, že se budu u rozpadu jednoho kamarádství tak královsky bavit... Díky! Haha. Konečně se uskutečnil můj ďábelský plán! Haha!
Hele jasně, já to chápu, že na dně mých i vašich sraček něco je :D
Rozhodly jste se po nějaký době, že chcete obnovit pentagram v celý svý slávě. V pořádku. Já ale ne, chci, aby to zůstalo při starým. Nelíbí se vám to. V pořádku. Až doteď nemám problém. Klidně se scházejte i beze mě, s tim taky nemám problém, o nic nejde.
Ale nerozumim tomu chování, kde se vzala ta nenávist. Takovou dobu sem s ani jednou z vás nebyla v kontaktu, těžko jsem vám mohla něco špatnýho udělat nebo říct, přesto se ke mně najednou chováte, jako kdybych nechala vybouchnout město. Takže neklid, Adekjo, děláš si srandu? Jasně, že jsem kvůli tomu neklidná, jasně, že jsem nasraná, když jste se do mě pustily jak harpyje a já nechápu proč!
Zjevně ale tu moje slovo najednou nemá žádnou váhu, začínám mít pocit, že je zbytečný pokusit se tomu přijít na kloub, protože pokaždý dostanu zpátky jen založený ruce, nakrčenej nos a nějak zvláštně překroucený všechno, co řeknu.
Hřebíček pro Jantar ;)*
Arty, já Ti řeknu, kde se to vzalo. Pentagram byl spolek přátel. Já jsem každou z Vás považovala za svou přítelkyni, za někoho, na koho se můžu spolehnout, obrátit, vybrečet na rameni. Také jsem měla za to, že přátelství trvá, i když se s dotyčným zrovna nevídáš každý den ve škole. Že znamená věrnost a loajalitu.
Proto jsme si všechny myslely, že ačkoli naše setkání a návrhy sabatů už nějaký čas odmítáš, že jsme přesto zůstaly nadále přáteli, proto nás to mrzelo a bolelo, proto se snažíme přijít na to, proč jsi k tomu Ty naprosto lhostejná. Nevím, jakou ty máš definici přátelství, ale s velkou většinou mých přátel se vídám třeba jen jednou ročně a ani já ani oni nemají důvod si myslet, že by naše přátelství skončilo.
Možná jsi nás za přítelkyně nikdy nepovažovala. Nevím. Ale buď si jistá, že my se snažíme pochopit Tvoje slova a ta naše Tě rozhodně nemají urazit. Nenávist je taky trochu silný slovo. To, co cítíme, je teď lítost, protože Ty ve svém uzavřeném světě už nás k sobě nepustíš, ve své dokonalé samostatnosti (když nepočítám absolutní závislost na Láďovi) nikdy nepřijmeš nabízenou pomocnou ruku nebo otevřenou náruč. Protože o to nestojíš, že. Prostě je mi líto, že jsme Ti u prdele, že si myslíš, že jsme proti Tobě. Ale nejsme. Do té pozice ses postavila Ty sama. A vypadá to, že Ti náramně vyhovuje, že si v ní libuješ a užíváš si to, že na nás můžeš vytáhnout staré křivdy, abys nás urazila. Ale do toho, jestli se Ti tím uleví... Každá z nás ví, jak to bylo s koťatama a s Adekjou, která akorát chlastá a paří, s Jantar, která promlouvá do duše, s Iris, která má dokonalej život... (Haló, pořád tu nemáme nic na Adriel :) Jsme různé, ano, je to s podivem. Ale rozhodně to nejsou naše charakteristiky.
S tímhle přístupem k lidem se řítíš do pekel, holčičko. Protože život není o cestování z města do města. Není ani o škole a o penězích. A ty se budeš cítit tak dobře, jak dobré společenství si kolem sebe vypěstuješ. A jak se budeš Ty chovat k ostatním. Jak moc budeš schopná milovat a odpouštět a dávat.
Sakra, už jsem na Jantaříno úrovni :D končim...
A už je to tady zase, zase mi podstrkuješ, že pro mě přátelství nikdy nic neznamenalo. Opakovat znova, co už jsem psala, nebudu.
Já měla taky za to, že konec školy nic nezmění a že se můžu na vás naprosto spolehnout, obrátit. Zjistila sem, že nemůžu. Přátelství s vámi jsem ale neukončila. Byla doba, kdy jsem si myslela, že jsem jenom naivní, že si myslim, že všechno zůstalo při starým. Tak jsem zkrátka šla s dobou (s vámi) a přehodnotila to tak, jak jsem si myslela, že jste to udělaly i vy. A doteď mi to fungovalo, měla jsem z toho dobrej pocit. Jednou za čas jsme si nezávazně pokecaly a zase se rozešli po svým. Najednou je to pro vás problém.
Já nejsem žádná rádoby samostatná osobnost, potřebuju kolem sebe lidi jako každej. Věř tomu nebo ne, když jste nebyly k mání vy, byli a jsou jiní. Nepotřebuju od vás pomoc ne proto, že nechci nebo nepotřebuju pomoct. Jasně, že jo, ale chodím si ke kamarádkám, který na mě nebudou civět a žvanit jak to mám těžký ale pomůžou mi. (Tady aby zas nedošlo nějakýmu nedorozumění: já věřim, že někde jinde taky umíte pomáhat). A nechají mě, abych pomohla já jim. Tím, že něco dělám, ne že "otevírám svoji náruč".
Svojí závislost na Láďovi nebudu komentovat, jenom si zkus vzpomenout, jak pro tebe okolní svět přestal existovat, když ses každou přestávku lepila na Kamila. Opět můžu říct, že jsem se snažila to vydržet a nechat tě, ať si užiješ - na kámošku přece nebudu hnusná za to, že je blázen do chlapa/ženský.
Píšeš, že všechny máme něco a každej jsme jinej. Jenže jenom u mě s tím teď máte problém.
Nakonec tě můžu klidně citovat:
"A ty se budeš cítit tak dobře, jak dobré společenství si kolem sebe vypěstuješ. A jak se budeš ty chovat k ostatním. Jak moc budeš schopná milovat a odpouštět a dávat." Já se od tebe nedočkala (kromě mluvení o tom) ani jednoho.
Heleď zlato, já bych se jenom chtěla omluvit za ty silvestry - měla jsem pocit, že je se mnou trávit chceš a že ty nářky typu "nejraši bych Láďu vystřelila na měsíc, ale musim ho nějak zabavit" byly myšlené vážně.
Mrzí mě, že to zašlo až takhle daleko, protože tě mám fakt ráda. Ale scházet se jednou za rok jenom proto, abychom se jednou za čas viděly, poté, cos vesele zazdívala všechny pokusy tě někam vytáhnout s tím, že nemáš čas nebo máš něco lepšího na práci - díky, nechci.
Musím jenom dodat, že jsem strašně ráda, že jsem Ti, Artenes, napsala ten mail. Nepochopila jsi ho, nám není souzeno se chápat, takže v pořádku. Jeho smysl byl/je obsažen hned v první větě. A z mé strany se naplnil, svůj vztah k Tobě jsem si v sobě urovnala.
Chápu, že se Ti obsahově zdál podobný naší diskuzi, ale pro mne byl zcela něčím jiným.
Nakonec se vždycky ukáže, že všechno pramení z neporozumění.
Je mi jasné, že když přátelství nebo vztah postupně ochabuje a ztrácí na intenzitě, je těžké tomu druhému říct, hele už nejsme přátelé jsme jenom kamarádi nebo známí. Hlavně to bude asi proto, že to jak se to stává je postupný proces a hranice toho přechodu je neostrá, ne proto, že by ten druhý za to prosté oznámení změny nestál.
Tomu rozumím, ale to neznamená, že když se o téhle změně dozvím až pozdě, když už dávno proběhla, tak mi nebude dělat žádné problémy člověka z kolonky přítel přeřadit do kolonky známý a že to ani trochu nezamrzí a že nebudu zkoumat jestli to, co říká není jenom zrovna nějaká blbá nálada. (A to zkoumání může být pěkně nepříjemné.)
A možná taky nejde jenom o to, že se to dozvím pozdě, ale taky jak.
Protože přítele naštve, když mu řekneš, že ho zrovna nepotřebuješ vidět, protože zrovna máš něco do školy, přestože na setkání s ním ses domluvil už tři měsíce předem a ani stopa po tom, že by tě to trochu mrzelo.
Zní to pěkně odporně, když to řekne někdo, koho za přítele považuješ a nevídáš se s ním zrovna denně. Pro mne to byla přesně ta křivá slova, která jsi Artenes, třebaže bez tohohle úmyslu, řekla. Co u přítele naštve, u známého je fuk. Kdybys byla známý už tehdy, když se domlouval termín sabatu, tak bych Tě do plánování vůbec nezařadila, oznámila Ti termín a místo a když bys řekla, že nemůžeš, tak bych jenom pokrčila rameny.
Chyba, kterou jsem udělala byla, že jsem pochybovala o tom, co říkáš a nebyla jsem schopná, Tě hned odepsat. Byla jsem málo vnímavá.
Nemám moc přátel, ale ani času a sil. (Zeptej se Adekji jak výborně zvládám práci pro oddíl nebo mých babiček jestli si ještě pamatují jak vypadám.) Moji přátelé nemají každodenní servis pozornosti a netvrdím, že jsem vždycky tam, kde mě potřebují.
Přátelé mohou být rozdílní lidé, ale nemohou se přátelit dva lidé, kteří od přátelství očekávají rozdílné věci. Já očekávám, že když zapískám, tak přijdou a přijdou rádi zítra i za dva roky, stejně jako já přicházím, když pískají oni. Ty máš s pískáním problém, a proto už přátelé nejsme.
Iris: během posledního roku sem dost přehodnotila žebříček priorit (rozepisovat to nebudu, moc dlouhý). A po posledním měsíci nemam na nějaký talchání chuť, takže se nemusíš bát, že bych tě do něčeho takovýho tlačila :D
Jantar:
Super, tak pokud si chceš pro sebe něco uzavírat, dělej si to pro sebe. Pokud mi takovýhle svinstva posíláš, nediv se, že se ozvu zpátky.
Zaprvé si nevedu si žádný podrobný deníky o tom, o kdy mam k někomu takovej nebo makovej vztah, takže jsem ti asi těžko mohla napsat něco jako: "Jantar, ode dneška přibrzdíme." Zadruhé - a to už sem ti napsala několikrát - mě vůbec nenapadlo, že pořád žiješ tři roky zpátky. Jinak problém kámoš-přítel nevyřešíme, protože si každej z nás představuje skutečnýho přítele úplně jinak.
Moje představa: je to člověk, kterej mi pomůže a nežvaní a taky ode mě sem tam něco potřebuje, takže si nepřijdu jak starej kus hadru, co doufá, že ho alespoň ještě naposledy použijou. U kterýho nejsem na pořadníku kilometr dlouhým. Sdílí se mnou život, takže když si spolu povídáme, nemusím trávit hodinu tim, že se zase znova oťukáváme a další tim, že si vysvětlujeme, co se komu z nás za ten rok přihodilo zajímavýho. Díky tomu mu můžu říct skutečně všechno tak, jak mi zobák narostl, aniž by mě ten člověk soudil. Všichni ostatní lidi můžou být kamarádi, známý, sympatický lidi, se kterýma se můžu ráda pobavit, ale nejsou pro mě zas až tak podstatný. Celkem by mě zajímalo, jak vidíš skutečnýho přítele ty. Dohadovat se s tebou pak nehodlám, ale jen pro představu, jak moc jsme od sebe daleko.
To s časem nemá cenu řešit, nikdy sem ti nevyčítala, že ho na mě nemáš. Vyčítám ti jak se ke mně chováš, když ho na tebe nemám já. Nejsi jediná, kdo nesedí doma a nekope se do prdele.
No, pořád nechápu, co je na tom mailu tak strašně "svinskýho".
Je to forma, které nerozumíš?
Snažila být velmi konkrétní a přesná. Možná to zní "oficiálně" a nelíbí se Ti můj sloh, ale to neznamená, že bych to, co píšu nemyslela vážně nebo upřímně. Prostě napíšu, co myslím a nic dalšího za tím ani před tím si zkus nedomýšlet.
Mně se Tvoje forma taky moc nelíbí, a taky to bude asi tim, že jí špatně rozumím, pořád píšeš jak Tě něco sere a všechno jsou sračky. Nemám problém se sprosťárnama, ale v tý hromadě hoven se ztrácím. Co znamená, když někdo napíše "sračky"? Znamená to urážky? Znamená to lži? Znamená to, že píše ve vzteku? Je to demonstrace upřímnosti?
Mělo by smysl snažit se psát tak, aby to znělo tak jako píšeš Ty?
Nebo obsah?
Nemyslím, že bych napsala něco zvlášť urážlivého krom toho odstavce o omlouvání se a děkování a Tvé hrdosti. Za tím si stojím, zkus mě přesvědčit, že se mýlím. :)
I bez něj bys vnímala celý mail jako urážku?
Uzavírat si věci pro sebe a nikomu nic neříct je Tvůj styl, ne můj.
To je základ toho všeho, jak už jsme si teď v těch všech diskuzích vysvětlily nebo ne?
Chápu, že mi nehlásíš, že už nejsme kamarádi, ale to už jsem psala v příspěvku nad tim, takže jak mi pořád opakuješ, můžeš si to přečíst tam.
No a teď jak to mám s tím přátelstvím. Nemám to srovnané, takže mě zkuste nechytat za slovo.
To, co popisuješ je asi přítel, kterého bych brala jako takového denního přítele, co se mnou sdílí život. Třeba můj partner. I když mě asi trochu soudí, přestože mě příjímá takovou jaká jsem. A ti ostaní jsou přátelé "dálkoví" i když dobří. Jednou za různě dlouhý čas se vidíme. Víme toho o sobě víc nebo míň, ale nevadí to, podstatné je to, že cítím, že ten druhý tam někde je. Kousek toho člověka mám v sobě. Jsou to lidé, kteří mě vždycky rádi vyslechnou, rádi uvidí a dokud se nepřesvědčím o opaku tak, jsou to lidé, kterým věřím, že mi pomohou, když budu v průšvihu a nebudou čekat nic za to.
Přítel je pro mě ten, kdo mě má rád, souzní s nějakou mou částí a ten, kdo se mnou vydrží.
No, tak snad alespoň takhle zhruba popsaný...
Myslela jsem si, že už je všechno jasný, ale po tom posledním odstavci poslední větou, kterou jsi napsala si myslím, že asi ne.
Nejspíš jsem to zase nepochopila.
"Vyčítám ti jak se ke mně chováš, když ho na tebe nemám já."
Ať už se k Tobě chovám blbě nebo jinak, rozhodně to není proto, že zrovna nemáš čas! Nemít čas je normální a to mě fakt nerozhodí. Jestli si opravdu myslíš, že je na Tebe někdo hnusnej jenom proto, že nemáš čas, tak já už ztrácím veškerou naději, že tohle všechno psaní bylo k něčemu dobrý.
A omlouvám se, že mi odpověď tak trvala, nemám zrovna čas, tak to snad nikoho tady nemůže nasrat. :)
Hele tohle už vážně ztrácí cenu, protože začínam mít pocit, že se stáčíme dokolečka, za chvilku bysme skončily zas u toho, že budeme definovat každý slovo z definice "přítel" "čas" nebo "normální" :D
Takže si dám od těhle blbin svátek.
Za mě: doteď jsem sice nepochopila o co tady jde, můj názor je, že je v tom zkrátka něco navíc, co mi uniká.
To mě ale zas tolik nepálí, takže pokud zachováte příměří (= nebudete mě bombardovat rádoby srdceryvnými "dopisy, kde píšete, co si myslíte" apod.)tak nemám problém a vy ho nebudete mít se mnou.
Užijte si Vánoce a Silverstra.
Okomentovat