Chcem jen pařit, krávo!

Adekja je na návštěvě u Adriel (protože Adriel se nechtělo hejbat).

Kecáme, drbeme chlapy. Popíjíme kokosovej liquérek.

Najednou chuť, ale strašná. Chcem jen pařit, krávo!

Právě sme si uvědomily, že je nám 18 a že můžem. Ta moc je hrozná věc. Všechny nás jednou ovládne.

Razíme 16kou.

Že maj v Kamenný i v neděli nebyl kec. Radek Adekje nechce dát potáhnout z vodnice. “Musela bys ho mučit, aby ti dal!” na to Adriel pohotově reaguje, čemuž se pak tlemíme ještě asi půl hodiny.

Cestou k Hifáči potkáváme Mloka. Hifáč zavřen... Rockáč zavřen...

U Jekylla dáváme uplně malinkýho bavoráčka. Ale naše pařbychtivost stále sílí.

Na radu mého bratra míříme do Žumberské stodoly. Ani noha, židle s nohami nahoře.

Stavujem se v Mefistu. No, v pátek nebo kdykoli jindy než teď by to mohl bejt pěknej Music Club, místo ideální k paření. Teď tam popíjí jen obsluha...

Takže míříme k naší poslední spáse, do "21". Projdem průchodem, chvíli hledáme vchod, ale už před dveřma víme, že přece jen jsme se nakonec dočkaly. Z interiéru se škvírami v oknech valí decibely, který se už dovnitř nevešly.

Trhnutím otevírám a pokrčením ramen komentuji cedulku oznamující, že vstupuji do kuřácké zóny.

Hudba mě omotá svým rytmem, příjemné prostředí a přítmí, prostě pa-rá-da!

V místnosti jsou všehovšudy dva lidé. Pohlaví nelze určit. Po prázdném parketu běhají světelní pavoučci.

Jeden z lidí leží na baru. Druhý leží na jednom ze stolů. Ani jeden nevnímá. Ani jeden z nich si nevšiml, že jsme přišly.

Zaklapneme ústa, obočí vrátíme na jeho místo a zavíráme za sebou zvenku.

Chvíli bloumáme po nábřeží, pak míříme k čajovně. Cestou podruhé potkáváme Mloka.

Když míjíme vchod do Kamenný, skoro se srazíme s Radkem a Tamarou, co to tam zrovna zabalili.

Tak teda míříme na zastávku. Jsme z toho obě dost rozčarovaný. Když dojdem na zastávku, opět vidíme Mloka.

Já už se dneska rozhodně nedivím ničemu. Náhoda je blbec. Jenže náhoda přece neexistuje. Takže blbci teda nejsou..?